Členkou Balonklubu Praha se stala v roce 1970, nejprve jako nepilot. V roce 1974 zahájila pod vedením zkušenějších kolegů výcvik na plynových balónech. V těchto letech se jednalo především s ohledem na nedostupnost techniky a různá omezení ze strany státu o nevídanou raritu. Například výcvik zahájila teprve až po čtyřech letech po vstupu do Balonklubu, protože pro zahájení výcviku byla krom jiného nutná bezpečnostní prověrka od tehdejší policie.

V rámci činnosti Balonklubu Praha Jana získává v roce 1978 licenci mechanika plynových balónů a později také licenci mechanika horkovzdušných balónů jako první žena vůbec. V klubu se tak Jana společně s Pavlem Tláškem vůbec prvními mechaniky horkovzdušných balónů.

Pilotní výcvik Jana ukončila v roce 1979. Poté, po složení teoretických a praktických zkoušek na Státní letecké inspekci, získává Jana na jaře roku 1980 pilotní licenci. Stala se tak historicky teprve třetí ženou po Janě Vodseďálkové a Daniele Hlinkové (získaly licenci v roce 1968) v českých zemích, která byla držitelkou pilotní licence na plynový balón. Na dlouhou dobu také poslední.

V roce 1980, kdy byl na území republiky provozován Balonklubem Praha jediný horkovzdušný balón, Jana podává žádost o rozšíření kvalifikace – přezkoušení na pilota horkovzdušných balónů. Tehdejší odpovědný úřad – Státní letecká inspekce žádost dlouhodobě zamítal z důvodu neexistujících zkušebních osnov pro přezkoušení pilotů z plynových na horkovzdušné balóny. Nezbývalo nic jiného než se účastnit provozu horkovzdušných balónů pouze jako mechanik a létala vždy za přítomnosti jiných pilotů na palubě.

Po marném čekání na vznik zmiňovaných osnov Janě nezbylo nic jiného než absolvovat úplný výcvik pilota horkovzdušných balónů a v roce 1985 získala spolu s Naďou Bočkovou z Brna pilotní licenci na horkovzdušný balón.

Tou dobou se také Jana Bartošová, coby aktivní člen Balonklubu Praha, stává jeho prezidentkou a od roku 1985 do roku 1998 zastává tuto funkci.

Po změnách v legislativě získává Jana v roce 1991 koncesovanou živnost na provoz balónů a určité období se věnuje této činnosti. V roce 1997 měla Jana při přistání za silného větru vážný úraz, po kterém se přestala pilotování balónu věnovat. Balónových akcí se však v rámci časových možností účastní nadále.

Janu bavilo dle jejích slov hlavně sportovní balónové létání a s tím spojené cestování. S plynovými balóny dosahovala jako žena dobrých sportovních výsledků. Závody se v sedmdesátých a osmdesátých letech konaly především v pro nás dosažitelných okolních zemích, v Polsku a Německu, některé mezinárodní také na našem území. V době, kdy neměla oprávnění na určitý typ balónu nebo v situaci, kdy na ni jako na pilotku „společný“ balón nezbyl, byla Jana rovněž aktivní observer (balónový rozhodčí) na národních i mezinárodních soutěžích v koši jiného pilota či na zemi.

S horkovzdušným balónem díky dosahovaným výsledkům u nás, měla možnost několikrát reprezentovat Československo a později Českou republiku na Mistrovství Evropy a Mistrovství světa. Procestovala tak s balónem Německo, Maďarsko, Polsko, Španělsko, Slovensko, Rakousko a jiné. Účastnila se také jako pilotka různých balónových fiest (volné létání v cizích krajích) v Evropě i v USA.

„Radost mám z toho, že z většiny kandidátů na balónové létání, kteří se mnou jako s pilotkou absolvovali seznamovací lety, se skutečně piloti stali. Balóny jsou prostě fajn a jsem ráda, že i já jsem mohla být jejich součástí.“

Jana Bartošová se narodila 22.7.1950 a do síně slávy v Muzeu balónového létání byla uvedena na návrh Českého balónového svazu 6. května 2016.

---

 

Miloš Hrubý

Půlstoletí s balóny

Rok 2016 byl pro Miloše Hrubého jubilejní – oslavil 50 let svého života s balóny. Je jedním ze zakladatelů balónového létání v Československu. Ballooning se stal jeho koníčkem, profesí, celoživotní náplní. Dokázal kolem sebe vytvořit komunitu, které poctivě slouží celé půlstoletí.

Vstup do světa balónů

V roce 1966 se stal členem prestižního Balon klubu Praha. Nadchnul se záhy pro vše, co souviselo s tehdy výhradně plynovým balónováním. Šoféroval, staral se o svazarmovský autopark, zapojil se do výroby prvního poválečného balónu. Účastnil se různých výcvikových, sportovních i předváděcích akcí. Aktivní létání pro něho v tu dobu s ohledem na zdravotní handicap mohlo být jen toužebným přáním.

Servisní práce, technik údržby letadel lehčích vzduchu

Vzhledem ke své zručnosti se v Klubu zúčastnil výroby prvního českého plynového balónu Praha 68 podle polské dokumentace, následně i všech ostatních plyňáků vyrobených v Balon klubu Praha. Jako mechanik působil i na balónových soutěžích. Od roku 1978, kdy byl do republiky dovezen první horkovzdušný balón z Anglie, se staral o jeho opravy. Největší zkušenosti nasbíral v týmu s pilotem Vratislavem Hlavatým, který také stál u jeho pilotních začátků.

Pilotní kariéra

Pilotem se stal v roce 1988, kdy se mu jako zázrakem upravil porušený barvocit a mohl začít létat. Doposud má v pilotním deníku přes 1500 hodin se 2000 přistáními. V záznamech jsou i některé mimořádné lety, jeden dokonce s dobrodružným (ale nakonec bezpečným) přistáním do moře. Je jedním z mála našich pilotů, který se věnuje paravýsadkům z balónu. Vysadil za posledních 27 let tisíce parašutistů především v Itálii. Je účastníkem balónových soutěží, byl jako pilot i jako člen v posádkách na mistrovství světa i Evropy. Sám je pořadatelem řady soutěží a fiest pro rekreační létání v Česku. Celou čtvrtinu času ve vzduchu tráví jako instruktor výcviku nových pilotů. Posléze je každoročně přezkušuje jako leteckým úřadem pověřený examinátor.

Zakladatel komunity v aeroklubu Praha – Točná a na bázi Úročnice

Balóny jsou jeho velkou vášní a po „sametové revoluci“ se staly i jeho povoláním. Na letišti Točná založil balonový klub Aeronautik Praha.  Díky poctivé práci na servisu a také díky své výcvikové škole je obklopen společenstvím balónářů, kteří se u něho cítí jako doma. Kromě toho, že jim zde hangáruje jejich leteckou techniku, svou bázi zřídil a vede tak, že se stala centrem společně trávených víkendů pro celé rodiny balónářů, místem, kde se lidé v pravém smyslu baví, kde rostou další generace pilotů. Na letišti na Točné strávil více než 20 let života. Po nedobrovolném odchodu nyní tento klub provozuje na rozlehlé bázi poblíž Úročnice nedaleko Benešova u Prahy, kam se společně s ním celá komunita přesunula.

Autorizovaný servis na balóny Aeronautik Praha s.r.o.

Společnost, kterou založil a vlastní, servisuje desítky balónů všech světových značek a výrobců ročně. Jeho péčí a údržbou procházejí nejen mnohé naše, ale také množství zahraničních balónů.

Miloš Hrubý – člověk velkého srdce a rovněž „své“ hlavy – se narodil 14. 5. 1951 v Praze a do Síně slávy byl Valnou hromadou Českého balónového svazu uveden 25. 3. 2017

 

---

 

Ivo Vodseďálek

Básník, autor lepených obrazů, projektant, konstruktér a pilot – instruktor balónů

ZNOVUZROZENÝ SEN

Ivo Vodseďálek je v širším povědomí znám především jako autor takzvané “trapné poesie”. Ta se rodila v temných časech padesátých let a dnes ji můžeme směle označit za prověřenou klasiku.

Současně jej ovšem odjakživa lákal svět dobrodružství a dalekých cest.

Od dětských let mu byl velkým vzorem jeho otec, záložní vojenský pilot a také jeho děd, který byl prvorepublikovým leteckým konstruktérem v Aeru, Továrně na létadla, jak se tehdy jmenovala.

Během středoškolských studií stihl ještě docházet na filosofickou fakultu do přednášek profesora Václava Černého, po únoru 1948 se ale naděje na další studium rozplynuly. Po maturitě na reálném gymnáziu v roce 1950 pracoval ve svém rodišti jako stavební dělník a v Ostravě jako montér v Nové huti Klementa Gottwalda. Od roku 1953 byl zaměstnán jako projektant v národním podniku Chemoprojekt.

Elektrikářské řemeslo ho dokonce přivedlo až k práci na projektu atomového reaktoru v Řeži u Prahy. Zkušenosti z bohaté profesní praxe se po čase zúročily, když se pustil do promýšlení konstrukce prvních plynových balónů.

Hluboký zájem o literaturu i niterný vztah k francouzskému surrealismu v té nejčistší podobě šel vždy ruku v ruce s neutuchající snahou vymanit se z šedivých kulis každodennosti. Setkání s knihou Cesty balónem od francouzského astronoma a vzduchoplavce Camille Flammariona se mu stalo velkou inspirací pro další hledání. Mocně na něj zapůsobilo i setkání s obrazy Kamila Lhotáka, na kterých dominovaly právě balóny. I tyto impulsy byly velmi důležité a formovaly jeho touhu vznést se jednoho dne v koši balónu, přesně v duchu těchto romatických představ.

BALON-KLUB PRAHA

Balón, coby metafora cesty do svobodných výšin, se tedy stále více ocitá ve středu jeho zájmu. Své nadšení se mu v šedesátých letech podařilo přenést i na skupinu přátel z pražského uměleckého světa. Jeho výrok “Obtížné je krásné“ znamenal i to, že cesta do vzduchu bude klikatá. Mravenčí a spletité přesvědčování nakonec vrcholí založením Balon-klubu Praha.

Ten je slavnostně ustaven Ivo Vodseďálkem a jeho přáteli na legendárním setkání v Modrém salónku pražského Savarinu 8. prosince 1965 a Ivo byl zvolen jeho prvním předsedou. Oficiální existence takového spolku byla tehdy možná samozřejmě pouze pod hlavičkou Svazarmu, který se uvolil balóny trpět, pokud si na sebe vydělají.

V té době se Ivo sám vydává do Polska a odváží si cenné informace i plány pro stavbu prvního československého poválečného plynového balónu.

Pro realizaci tohoto grandiózního projektu je postupně využíván celý ateliérový byt, který si společně se ženou Janou vybudovali v centru Prahy. Pro konstrukci a šití balónů je ostatně zapotřebí každé šikovné ruky. Postupně se tedy zapojují kromě členů klubu i blízcí přátelé a nakonec i jejich dvě malé dcerky Oli a Honza. Stále bylo co se učit a objevovat, znovu se nořit do historie a ověřovat si všechny v minulosti již potvrzené postupy a technické detaily, znovu zaškolit vhodné výrobce košů, vybrat správná lana.

Prostor bytu byl nejen ideálním místem pro setkávání s přáteli, ale už svou dispozicí vlastně předurčen stát se jakousi laboratoří pro pokusy s nejrůznějšími materiály a zkoumání jejich vlastností. Ke kompletaci se pro tento účel využívaly hlavně školní tělocvičny, které splňovaly náročné podmínky pro sestavování celého balónového obalu. Pomocí byly Ivovi i návštěvy Technického muzea, kde se daly vypátrat další potřebné informace.

Všechny tyto snahy konečně přinášejí své ovoce v podobě prvního vzletu plynového balónu u příležitosti velkého filatelistického svátku Praga 68. Pod vedením polských instruktorů se pro tuto příležitost dokončuje první balón „PRAGA 68“ s imatrikulační značkou OK-7000. Zde Ivo naplno využil všechny své nastřádané poznatky. Tento balón byl slavnostně pokřtěn 23. června 1968 v Praze na Letenské pláni italským generálem Nobilem a akademikem Běhounkem. S polským pilotem

Stefanem Maknem se na svoji první plavbu vydal Jiří Jirkovský, Tomáš Kadeřábek, Jana Vodseďálková a Ivo Vodseďálek. Po dvou hodinách balón přistál v řepném poli u obce Šlapanice.

Již o týden později, opět z Letenské pláně, vzlétly čtyři balóny v soutěži o pohár prvních českých balónových pilotů, pánů Františka Hůlky a Ferdinanda Wandase, jejíž první ročník Ivo inicioval.

Vyhrála holandská posádka s pilotkou Nini Boesmanovou. Zájem byl veliký, novináři se předháněli a balónovým košem putovala po dlouhém čase i tolik ceněná balónová pošta.

Prvními vyškolenými piloty s průkazem Státní letecké inspekce se stali Ivo Vodseďálek a Jiří Stránský. Ivova žena Jana se společně s Danielou Hlinkovou staly historicky prvními pilotkami plynových balónů v Čechách.

ZAPOVĚZENÁ DOBRODRUŽSTVÍ

S prvním úspěšným letem se rodí smělé plány na další balónové výpravy.

Do detailu byla vypracována výprava do Afriky po stopách hrdinů ze slavného románu Julese Vernea Pět neděl v balóně. Součástí týmu měli být dokonce i filmaři v čele s Karlem Zemanem. Další vzduchoplavecké dobrodružství bylo plánováno do japonské Ósaky. Na každou cestu byly již sehnány finanční prostředky

z nejrůznějších zdrojů, vše bylo dojednáno a připraveno. Srpen 1968 všechny tyto nádherné sny smetl jediným generálním zákazem a nikam se nejelo.

ZASTAVENÝ ČAS

Nastupující normalizace znamenala omezení možností a zpřetrhání přátelských vazeb. Z některých členů Balon-klubu se pro jejich nonkonformní postoje stávají takzvané závadové osoby, jak je režim sám označuje.

S truchlivou společenskou situací přichází i další nečekaný obrat. Zlá vůle a příkaz z vyšších míst nakonec pro Ivo Vodseďálka znamenají úplný zákaz. Od roku 1973 s definitivní platností nesmí do vzduchu – neprošel totiž potřebným prověřením. Místo v balónovém koši mu bylo sice odepřeno, jeho nadšení pro vzduchoplavbu ale neutrpělo.

I přes všechna protivenství se balóny ve vzduchu podařilo udržet.

Počátkem sedmdesátých let, v době nejtíživější, se nějaký čas daří balónům lépe na Slovensku, kde normalizační koště mete o něco pomaleji. Jana se tu přechodně uplatnila jako profesionálni civilní pilotka.

Do vzduchu se mohlo v Bratislavě dokonce i nedaleko rakouských hranic, což je další z paradoxů té doby.

SIC ITUR AD ASTRA

Ivovi se i v šedi sedmdesátých a osmdesátých let daří shánět finance na provoz i další aktivity Klubu.

Výraznou stopu na tehdejší společenské scéně zanechaly v té době velmi populární balónové plesy, kde se scházela téměř celá umělecká Praha i blízké okolí. Je malým zázrakem, že tyto společenské akce procházely i přes neustálý dohled z úředních míst. Pozvání rádi přijímali umělci režimu nepohodlní jako Miki Volek, Eva Olmerová nebo Karel Velebný. V pestré společnosti se pravidelně objevoval například Pavel Landovský, s ním i Václav Havel.

Ivo měl vždy pečlivě připraven program večera, ke kterému patřilo tradičně i nějaké překvapivé představení s notnou dávkou ironie a absurdity, v níž si on i jeho přátelé libovali. Úřední mocipání si i tentokrát našli cestu, jak omezit počet hostů poukazem na striktní dodržování požárních směrnic. I přesto se balónové plesy těšily mimořádné pozornosti.

Ve stejném čase Ivo přichází s nápadem oceňovat vybrané osobnosti medailí Sic Itur ad Astra – Takto se létá ke hvězdám za mimořádné zásluhy o zviditelnění vzduchoplavby v různých uměleckých oborech. K  mnoha oceněným umělcům patřil i malíř Kamil Lhoták.

BALÓNOVÁ PŘÁTELSTVÍ

I následující ročníky Poháru Hůlky a Wandase probíhají opět s mezinárodní účastí. Vzhledem k tomu, že se na tyto akce vždy podařilo shromáždit dostatečné prostředky, úředníkům Svazarmu nevadili ani zahraniční piloti.

Tato i jiné podobné události se stávaly příležitostmi k neformálnímu setkávání, kde se navazovala dlouholetá přátelství mezi členy velké balónové rodiny ze všech koutů Evropy i ze zámoří. Právě to bylo výsledkem snahy zprostředkovat kontakty s milovníky balónového létání z jiných zemí. Už během uvolněné doby konce šedesátých let se Ivo zúčastnil zasedání FAI v Paříži, kde se mu již tehdy od Mezinárodní letecké federace dostalo ocenění za jeho průkopnickou činnost.

Naše balónová scéna se postupně začíná prosazovat a získávat potřebný respekt. I proto do Čech piloti ze zahraničí rádi jezdili. A nestěžovali si ani když se pro neustálé prověřování a nejrůznější zákazy dostali do vzduchu mnohdy sotva na pár minut. Neustálý dohled úředních slídilů byl považován za jakýsi místní folklór. Odměnou zde ale byl společně strávený čas a láska k balónům, o kterou se mohli podělit.

I přes neustálou Ivovu snahu o návrat k aktivnímu létání balónem se mezi tehdejšími činovníky až do konce osmdesátých let nenajde hlas, který by to umožnil.

NOVÉ ZAČÁTKY

Zlomová doba po listopadu 1989 znamenala konec kličkování pod dozorem úřadů a začaly se rýsovat zcela nečekané horizonty.

Členská základna Balon-klubu je začátkem devadesátých let rozptýlena na malé skupinky nebo jednotlivce, kteří se snaží jít vlastní cestou.

Ivo s Janou mohou konečně začít fungovat sami za sebe a svobodně se rozhodnout, jakým směrem se vydat. S několikaletým zpožděním se dá konečně využít pozvání na závody do Ameriky, které opakovaně přicházelo už několik let. Tehdy to možné nebylo, teď se ovšem oba pouští do tohoto podniku s o to větším nadšením. S Janou odkoupili dvacet let starý obal plynového balónu, celá rodina se pustila do výroby nové sítě a vyroben byl i zcela nový koš.

A právě účast československé ženské posádky na šestém mistrovství světa plynových balónů v americkém Tyndallu se řadí k prvním posametovým počinům československé vzduchoplavby v zahraničí. Pilotka Jana a kopilotka Olina absolvovaly devítiapůlhodinový let, což byl jeden z nejdelších vzduchoplaveckých výkonů v českém kontextu. Účast ženské posádky z Českoslovenka měla velký ohlas a tento historií poznamenaný balón zůstál nakonec v USA jako dar pro Soukup and Thomas Balloon Museum.

Společenská proměna přinesla Ivovi i netušené  možnosti v podobě činžáku v pražských Vršovicích, zděděného po rodičích v restituci. Ani na okamžik neváhal a získané finance obratem využil ke koupi pěti horkovzdušných balónů československé výroby a založil vzduchoplaveckou firmu Adyton.

 BALLOONS OVER THE EUROPE

Ivův zdravotní stav v devadesátých letech už sice neumožnil návrat do balónového koše, jeho cílem se ale stalo něco neméně velkolepého – uvést do chodu regulérní podnik, nabízející lety balónem široké veřejnosti. V první polovině devadesátých let tým pilotů z Jižních Čech v čele s Daliborem Adámkem tvořil skutečnou vzdušnou flotilu. K Ivovu smyslu pro výsledný efekt patřilo i to, že všichni piloti této balónové flotily byli vždy oblečení do dokonalé uniformy, a to zcela jednoduše proto, aby náležitě reprezentovali tak vznešenou věc, jakou je vzduchoplavba. I zde bylo opět na prvním místě ono známé Ivovo snílkovské nadšení –  když balóny, tedy dopřát je všem! Doba byla ale příliš překotná a teprve mnohem později získaly balónové lety potřebnou publicitu a klientelu. Za zmínku stojí i to, že horkovzdušné balóny Adytonu se v devadesátých letech několikrát zúčastnily celé řady soutěží a fiest v USA a Kanadě, a to pod filiálkou Balloons Over The Europe, vedenou pilotem Martinem D. Slomovicem. Cílem bylo rozvíjet kontakty se zahraničím a nabízet balónové lety v nejkrásnějších koutech Čech. Některé z nich dnes už patří k legendáním. Mimořádnou událostí byl například vzlet pěti balónů nad Kerskem, uskutečněný pro Bohumila Hrabala a jeho přátele. Hrabalovým dávným snem bylo totiž jednou vidět důvěrně známá místa z ptačí perspektivy.

Podobným způsobem jako v případě balónů se Ivo snažil působit i v letecké dopravě. I to se za bouřlivého rozjezdu časných devadesátých let v této oblasti ukázalo jako příliš komplikované a doba nepřála podobným projektům.

Z řetězu utržená a nesmlouvavá ruka trhu smetla všechny Ivovy vzdušné sny.

NÁVRAT K LITERATUŘE

Znamenalo to pouze jediné – Ivo se vrátil ke své poezii a kolážím a jako tvůrce konečně zhodnotil i více než čtyři desetiletí svého snažení na poli literatury a výtvarného umění. Tiché plutí vzduchem ale nezmizelo nikdy docela z jeho horizontu. A nejen proto, že nad jeho pracovním stolem se vždy vznášel plynový balón v podobě dokonalého modelu.

Ivův zasněný pohled vždy směřoval někam vzhůru, jakoby se chystal na své další vzduchoplavecké dobrodružství.